Už jako "pilot"...

Od získání pilotního průkazu uběhl více než měsíc a v mém pilotním zápisníku jsou dvě a půl hodiny za kniplem jako PIC. Nebýt omezen krutou ekonomikou, bylo by to více, ale i tak je to pozitivní nálet.

Být samostatným pilotem a mít možnost relativně svobodně létat bez zbytečných omezení je ještě lepší, než jsem si kdy představoval. Zvednete telefon, objednáte termín a jde se létat.

Jsem začátečníka a tak si netroufám na příliš dlouhé přelety. Zatím se věnuji pilování přistání, což je asi má největší slabina a tak létám převážně kolem "komína". Minulý let jsem se osmělil a naplánoval krátký přelet s dvěma mezipřistáními. Proč létat okruhy kolem notoricky známého letiště, trápit motor, když můžu vidět kousek světa, procvičit nejen přistání, ale také přílety a odlety na jiných letištích. Ale zpět. Naplánoval jsem krátký přelet z Částkovic s mezipřistáním v Jindřichově Hradci a Soběslavi. Celý přelet trval 55 minut a uletěl jsem necelých 90km. 

Byl pracovní den a tak jsem předpokládal klidný let bez většího provozu. Po vzletu jsem točil na jih směrem na LKJH. Míjím Kamenici, Novou Včelnici a na úrovni Jarošova ladím příslušnou frekvenci letiště a hlásím zamýšlenou činnost. Letiště mlčí - očekával jsem to, ale ze sluchátek se ozvalo druhé letadlo letící v prostoru Žírovnice. Spojení nebylo příliš čitelné a mé komunikační dovednosti také nejsou z nejlepších, tak jej malinko odbyl. Je krásný podzimní den, ale země pode mnou je zahalena do kouřma snižující šikmou dohlednost. Na letišti v Jindřichově Hradci jsem byl letecky jen jednou a za křišťálově čistého vzduchu. Nyní mám problém letiště najít. Město vidím, polohu letiště "tuším", ale pořád nic nevidím. Oči pracují na sto procent, "už bych měl být u letiště": říkám si v duchu. Zběžně zkontroluji GPS a co nevidím, letiště je přímo pod mým strojem. Kontroluji směr větru a řadím se okruhu. Jedno "touch and go" a točím směr Soběslav.

Dotočil jsem do kurzu a ze sluchátek se mi ozval letoun, který mne kontaktoval před Hradcem. Kolega pilot letící ve stejném typu letounu jako já mne dotáhl a vyhoupl nedaleko mého pravého křídla. Snažil jsem se držet rychlost i výšku. Kolega fotí, já fotím, máváme a po pár minutách společného letu se ostrou pravou zatáčkou odpoutává a mizí za mnou.

Pokračuji na Soběslav. Opět ladím příslušnou frekvenci a tak jako v Hradci - "touch and go" a už mířím zpět do Částkovic. Letím nad krajinou, kterou neznám. Držím naplánovaný kurz, pode mnou se střídají lesy a pole a já netuším, kde přesně jsem. "No, pěkně sis to připravil": říkám si v duchu. Po pár minutách se přede mnou vynořila notoricky známá silueta zámku Kámen a dlouhá linka bývalého záložního letiště mne uklidňuje. Částkovice jsou nedaleko...

Bylo to parádní let, přistání docela ušla, počasí skvělé a ta společná skupina s kolegou - no paráda. 

Je tu Finále

Ráno mě vítá zataženou oblohou a jakoby "bůh Termoska" chtěl otestovat mou rozhodnost, spustil vrstevnatou oblačnost téměř až k vrcholkům kopečků, které mam na dohled z okna. Zběžně kontroluji počasí, které po obědě slibuje zlepšení, naposledy otevřu webovou stránku s platným AUP, balím batoh a s mírně rozhoupaným žaludkem vyrážím do Zbilid. Dnes mám"velký den", který by se měl zapsat do mé osobní kroniky jako den, kdy jsem vykonal pilotní zkoušku.

Za hodinku jízdy autem jsem ve Zbilidech. Potkávám se s Filipem a společně míříme na jeho plochu. Větrný rukáv se líně pohupuje v kukuřičném poli, oblačnost je dostatečně vysoko, tak nic nebrání letu. Vytahujeme Sierru z hangáru, snažím se pečlivě provést předletovou přípravu a zároveň zahnat nervozitu. Zkouška je domluvena na devátou hodinu v Třebíči. Je půl deváté. Naštěstí vítr fouká správným směrem, tak nás trošku postrčí. Motorové přístroje ukazují provozní hodnoty, provádíme motorovou zkoušku a vzlétáme.

V Třebíči jsme za slabou půlhodinku letu nad krásnou Vysočinou. Řadím se do okruhu a už je tu finále. Provádíme letmé přistání a opakujeme okruh. Vše jde dobře, tak sedáme a rolujeme k hangárům krčící se v rohu letiště. Inspektor tu ještě není, což mi dává čas si v hlavně projít ještě jednou orientační body letištního okruhu a postupy po vysazení motoru.

Místním pilotem Ondrou jsme pozváni do "brlohu", kde čekáme na příchod examinátora. Netrvalo to dlouho a ve dveřích se objevil inspektor  ing. Martin Zušťák. Proběhne obligátní seznámení a chvíli, než se nastartuje notebook, klábosíme.

Nastává chvíle teoretického testu. Test se provádí on-line a skládá se ze čtyřiceti otázek náhodně generovaných z databáze. "Doufám, že tam nebudou záludné otázky": říkám si v duchu a se zatajeným dechem začínám zaklikávat první odpovědi. První otázka pohoda, druhá pohoda, třetí... záludná. Přiznám se, že jsem při přípravě prošel velké množství testů, ale několik otázek v "ostrém" testu jsem nikdy neviděl, ale díky teoretické přípravě jsem se úplně neztratil. Je tu poslední otázka, zakliknout odpověď a kontrola. Vše jsem zkontroloval třikrát a klikám na tlačítko "ok". Je tu vyhodnocení. Očekávám několik červeně zvýrazněných odpovědí, ale zatím nic. Jsem na konci testu a vše je zelené. To znamená, že jsem vyhověl na 100%. Malinko mi odlehlo, že nejsem za troubu.

Inspektor Martin mi popisuje, jak bude probíhat praktická zkouška a co bude vyžadovat. Díky tomu jsem se hodně uklidnil. Netrvá to dlouho a už se soukáme do stroje. Provádím úkony, nahazuji a pojíždím na vyčkávací dráhy 29. Tak a teď ostrý test...

Plný plyn, korekce směru a letíme. Z první zatáčky opouštíme okruh a letíme do prostoru. Inspektor začíná zkoušku a provádíme mírné zatáčky. Pravá, teď levá, trošku přiostříme... ok. Letíme dál, Martin vykládá na co si dávat pozor - je vidět, že ho létání a učení létat neskutečně baví. Vybíráme vhodnou  plochu a jdeme na bezpečnostní přistání. Průlet v malé výšce, hledám překážky, nic nevidím, tak přidávám plyn a stoupám do okruhové výšky. Rozpočet, finále... Několik málo metrů nad plochou přidávám plyn a stoupám. Ovšem nedal jsem plný plyn a inspektor to okamžitě zaznamenává. Čekal jsem významné pokárání,ale nic takového. V klidu mne na to upozorňuje a nezdá se, že by z toho dělal problém. Holt, špatně jsem si nastavil sílu tření na přípusti a pocitově jsem byl na maximu, ale pravda to nebyla. Následuje nouzové přistání na stejnou plochu. Rozpočet se mi zdál v pořádku dávám 30klapky a ejhle, plocha se začíná rychle "zvedat", přivírám vztlakové klapky, upravuji rozpočet, simulovaně "sedám". Uff, trefil bych se, ale nebylo to tak čisté, jak si inspektor představoval. Neuvědomil jsem si sílu větru a tak mi éro šlo k zemi rychleji, než jsem čekal.

Stoupáme do 1000ft GND a dostávám za úkol provést skluz. Na jednu stranu, přechod do opačného skluzu, srovnávám. Otáčíme k Třebíči a krajina pod námi pomalu ubíhá. Martin mi ukazuje let na minimální rychlosti a přidává příklady z praxe, kdy piloti v situaci po vysazení motoru nevěnovali pozornost rychlosti.

Zařazujeme se do třetí zatáčky levého 29. Baseleg, finále a letmé přistání. Opakujeme okruh a na řadu přichází nouzové přistání. Inspektor mi stahuje plyn a já se pekelně soustředím na rychlost a polohu letiště. Simulovaně zavírám palivové kohouty, vypínám magneta, rozpočet... trefil bych se. Každopádně vnímám nedostatky a dávám si předsevzetí to více natrénovat. Přistávám, ale podrovnávám trochu výše a letadélko dosedá na plochu třebíčského letiště tvrději. Zastavujeme na místě, ze kterého jsme před 45 minutami vyrazili a s úlevou otevírám kabinu. Je to za mnou. I přes některé nedostatky inspektor konstatuje, že to mám.

Musím poděkovat svému instruktorovi Filipovi za to, že mne kvalitně připravil na samostatné létání. Trpělivost mu opravdu nechyběla. Také chci vyjádřit dík examinátorovi za vytvoření pohodové atmosféry a za celkový přístup k pilotním elevům...

Navigační let

Budík v mé hlavně spíná přesně ve 3:00 ráno. Má mysl, pomalu se probouzející z nočního režimu, se roztáčí na provozní otáčky pomalým tempem, tak jako každé ráno.

Letmý pohled z okna naznačuje, že předpověď na dnešní den nelhala - bude pěkně. Sice je ještě téměř tma, ale oblačnost vidět není. Zapínám tablet a kontroluji počasí a "prostory". Vše se zdá být dobré a nic nebrání provést let dle plánu - tedy navigační let. Přede mnou je jedna z posledních úloh. Navigační let s mezipřistáním. S Filipem jsme domluveni na pátou hodinu ranní a do Částkovic to mám asi tak 35minut jízdy autem. Je čas vyrazit. Balím připravenou mapu, navigační štítek a potichu zavírám dveře od bytu.

Netrvalo to dlouho a zastavuji na stojánce částkovického letiště. Ze slunce, které je už dostatečně vysoko, vylétá dobře známá Sierra a ladně přistává na betonové dráze. Zdravíme se s instruktorem Filipem. Dostávám základní instrukce jak nakládat s nákoleníkem, na co si dávat případně pozor a za pár minut jdeme do vzduchu.

Nasazujeme na trať a s úsměvem pozoruji krajinu ubíhající pod námi. Je krásně, slunce nám svítí do zad, vzduch je klidný a jsme tu sami. Česká kotlina skýtá mnoho krás a krásná je i ze vzduchu. Mozaika luk, polí a lesů dozdobená radiační mlhou nad řekami vytváří překrásnou podívanou. Snažím se držet kurz a srovnávám mapu s realitou. Je to jako hledat cestu ve velkém městě podle poznámek na ubrousku. Ale to bude asi nicotnými zkušenostmi. Čas plyne a po levici se ukazuje vrch s krásnou zříceninou hradu Choustník na jeho vrcholu, který značí blízkost táborského letiště, které jsem si zvolil za první otočný bod trati.

Míjíme Chýnov a za pár minut jsme nad Táborem. Točím na stanovený kurz a letím dál. Po pár minutách se začínám ošívat. Nejsem si jist, kde přesně jsem. Letecká mapa není moc podrobná a neznalost místní krajiny mně také moc nenahrává. Vyhledávám známé orientační body: "aha, vlevo jsou temelínské chladící věže, úhel k nim je přibližně shodný s tím na mapě a pod námi je vlaková trať". Orientace je obnovena a směřujeme dál na Písek. Dlouhá příprava nad mapou a aplikací Gooogle Earth se vyplatila. Oči zachytávají bod před Pískem, silážní věže u Svatonic, a už točím směr Strakonice, které jsou krásně vidět. Nad Strakonicemi jsem provedl 270st zatáčku a nasadil na kurz do Strunkovic.

V této části naší zemičky je opravdu nádherně. Stojí za to se sem vydat. V dálce se rýsují šumavské kopce, je vidět rozhledna na vrchu Libín. Strunkovice nad Blanicí nejsou od Strakonic daleko a tak při rychlosti 145km/h IAS je čas na hlášení vstupu do ATC. Zařazuji se do okruhu. Pod námi startuje bílý ultralehký stroj, přelétá obec a mizí z dohledu. Sedáme na dráhu a rolujeme k budově aeroklubu. V budově přepadám místňáka a snažím se mu vnutit přistávací poplatek - marně. Letiště je to krásné, v krásné přírodě. Na stojánce "vyspává" úžasná "Andula" (An-2) a opodál několik ultralehkých strojů. Zaujal mne jeden bleděmodrý hornoplošník. Konstrukce je to známá typ: erofox, ale zdá se být jiný. Po bližším ohledání zjištuji, že se jedná o stroj na bázi eurofoxu, ale produkovaný slovenskou firmou Avama pod názvem "Stylus". Krásná práce. Třeba někdy budu mít svůj... Filipa čekají dnes ještě další klienti, tak sedáme do stroje a vyrážíme na východ.

Cestou pozoruji zámek Kratochvíle a nepřehlédnutelné chladící příšery temelínské elektrárny. Musím si dávat pozor, abych nenarušil zakázaný prostor virtuálně vytýčený kolem této "fabriky" na elektřinu. Zajímavé zjištění bylo, že zakázané prostory disponují tajemnou přitažlivostí. Jakoby letadélko samo od sebe zatáčelo k Temelínu. Temelín je bezpečně za námi a před námi Veselí nad Lužnicí. Nedaleko tohoto města je nebezpečný prostor, tak se snažím mít oči "na stopkách".

Ráz krajiny se mění. Četné louky a kopce jsou nahrazeny rozsáhlými rybníky a lesy. Tady bych nouzák nechtěl řešit. Přelétáme Veselí a míříme na Jindřichův Hradec - můj domov. Hlásíme vstup do ATZ, zařazujeme se do okruhu a snažím se o přistání. Nemělo by se přelétat nad obcemi a jedna je přímo v ose dráhy. Jsem dlouhý a tak to řeším skluzem. Přistání nic moc, ale jsme na zemi a celí. Stroj zastavujeme pred hangárem. Na letišti je pusto a prázdno. Mou pozornost zaujal zvláštní letoun. Dolnoplošník s hvězdicovým motorem. Jedná se o akrobatický Yak-18. Filip zkoumá podvozek a vrtuli. Prý by to letadlo chtěl... Jen ta spotřeba asi nebude z nejmenších.

Za pár minut se vznášíme a teď už nad notoricky známou krajinou směřujeme do Čáskovic.
Po dvou a půl hodině ve vzduchu přistáváme, já úsměvem od ucha k uchu a Filip to snad přežil bez újmy.

Nouzáky...

Co dělá pilota dobrým pilotem? Občas mi tato otázka probleskne myslí a dnes jsem, alespoň na chvíli, našel odpověď. Sice tato odpověď bude platná jen do okamžiku, než narazím na další "bílé místo v mapě", ale pro dnešní letový den to platí.

Dobrý pilot je... pilot, který v každou sekundu pohybu vzduchem vnímá svůj letoun, ví kde je, vnímá rychlost, výšku, barvu povrchu země, vítr, přemýšlí nad lidmi na zemi i ve vzduchu(vyhýbá se zastavěným prostranstvím a dívá se kolem sebe), nepanikaří. Tak bych po dnešním nácviku nouzových přistání do terénu charakterizoval dobrého pilota.

Já, prozatím, dobrý pilot nejsem. Ano, když je pohoda na palubě, tak udržím kuličku v "ryskách". Nemám problém odlétnout okruh a přistát bez toho aby instruktorovi vznikaly výrazné vrásky na čele, dokonce cítím letadlo do té míry, že mi samo sděluje jestli mám potlačit nebo přitáhnout knilp, ALE... Ale dělat vše v jeden okamžik je holt těžké a chce to cvik.

Stresová situace, jako je vysazení motoru za letu je "jiné kafe", tady už musíte mít hodně věcí zažito tak, že nad nimi nepřemýšlíte. Jestli si po bezproblémovém startu, odlétnutí okruhu a přistání myslíte, že Vás nemůže už nic překvapit a jste fakt dost šikovní piloti, tak pozor, je to malinko složitější!

 Mám štěstí na instruktora. Filip je člověk, který zbytečně nemluví do řízení, ale zato Vám, pilotním elévům, dá okusit letecké reality. Tedy alespoň do té míry, která je bezpečná pro Vás, jeho samotného a samozřejmě létajícímu stroji. Filip je prostě instruktor, který Vám ve výcviku ukáže, že létání není jen o modrém nebi, nekonečné přistávací ploše a bezvětří.

Dnes jsem létal nouzová přistání. Už jsem jich několik provedl, ale předešlé pokusy byly o "vysazení" motoru v situaci, kdy to bylo na dokluz letišti, takže v podstatě jen minimální stres. Dnešní vydatná baterie nouzáků byla v prostředí luk, polí, elektrických stožárů - nekompromisně se stavících do trajektorie letu - a širokých ploch lesů, které již svou tmavou barvou varují před dosednutím. Bylo to pro mě zatím nejnáročnější úloha, ale prý bude hůře ;) ...

Prekazky jsou jen v mysli...

http://vimeo.com/106305109

Přistání zvané bezpečnostní

Dny se zkracují a teploměr se poslední dny nevyšplhal výše, než na dvanáctý dílek stupnice pana Celsia. Podzim mám rád, dny jsou sice kratší, ale příroda tento handicap nahrazuje paletou barev a poetickými údolními mlhami, jejichž krásu oceníte, až když na ně shlédnete dolů z vytopeného kokpitu malého letounu.

Pomalu se prokousávám výcvikovou osnovou a můj instruktor Filip se i po "x" společně strávených hodinách ve vzduchu na mě bodře směje. Ke profesionalitě evidentně patří i jistá míra shovívavosti k pilotním schopnostem žáčků.

Dnes jsou na řadě bezpečnostní přistání. Co to je? Inu, moudrá učebnice hovoří jasně: "Bezpečnostní přistání je přistání provedené v situaci, kdy další pokračování v letu by bylo riskantní, přestože motor letounu stále pracuje." Tato úloha není jen o provedení samotného přistání, ale o hledání, hodnocení a přemýšlení - což mi moc nejde.

Filip je praktik a tak také přistupuje k výcviku. "Máš palivo na deset minut letu, najdi si plochu o které si myslíš, že je dobrá pro přistání i vzlet - odpočítávám, teď...": uvedl Filip novou úlohu a já se ve snaze vidět lépe a dále vypnul v sedačce, až mne zastavily bezpečnostní pásy.

Přiznám se, že vyhodnotit vhodnost plochy není pro mne vůbec jednoduché a chce to evidentně cvik. To co jsem považoval za louku bylo vlhké a rozměklé pole, to co jsem považoval za pole se strništěm, byla louka. No nic, příště budu stejně dobrý jako Pája.

Po několika minutách mám domněle vhodnou plochu vyhlédnutou, sestupuji na 500ft AGL tak, abych měl plochu po levé straně v zorném poli, pečlivě ji prohlížím, hledám stožáry vedení VN a jiné překážky. Provedu přiblížení, rozpočet a prolétnu nad plochou. Okruh opakuji a teď "na ostro". Jsem na finále, velké klapky, ve výšce výdrže přidávám plný plyn a stoupám. Před sebou vidím malou skupinku srnek evidentně překvapenou prapodivným řvoucím tvorem vznášejícím se na jejich loukou. V duchu se srnkám omlouvám za nepříjemný zážitek a doufám, že opodál nestojí naježený myslivec s odjištěnou kulovnicí. Oddychl jsem si až v bezpečné výšce.. Celé cvičení jsme několikrát zopakovali a vydali se zpět k letišťátku v Částkovicích.

Úloha to byla vydatná, to jsem ovšem nevěděl, co mě čeká příště...

Proč létat ultralehce

Proč létat ultralehce, když vás do vzduchu může vynést těžší tzv. "dospělý" stroj? Jako každá záliba i ultralehké létání něco stojí a stojí hodně. Ještě více ovšem stojí létání na letounech vyšší kategorie tzv. obecného letectví. Takže důvod první - cena.

Abych nemluvil jen tak obecně, cena výcvikové hodiny na ultralight se ve většině leteckých škol pohybuje v rozmezí 1800-2500 Kč. Ceny za výcvik na vyšší kategorii letadel začínají někde kolem 3000,-/hod a to nepočítám další vyšší náklady, nutné vynaložit dříve než usednete do kokpitu.

Můj osobní názor je, že pro toho, kdo chce létat "JEN" pro radost, je ultralight ideální partner. Je to letoun jako každý jiný, řídí se stejnými ovládacími prvky jako "dospělá letadla" a vzhledem k vyšší citlivosti na vítr vás také hodně naučí ;).

Pravda, hrozí tady riziko, že vás létání chytne natolik, že budete chtít létat i s těžšími stroji, takže by se mohlo zdát, že ultralight je nelogický krok, ale domnívám se, že každá minuta strávená řízením letadla je přínosem a nejsou to vyhozené peníze. Určitě Vám půjde výcvik na těžší éra rychleji...;)

Takže, nemáte-li ambice stát se dopravním pilotem, chcete-li létat pro radost či máte v úmyslu využívat letoun k osobní dopravě za obchodními cíli, neváhejte a zvolte Ulla. Nebudete litovat.